Praha – Poslední závod ze série běhů Winter Run je za mnou. Závěr se běhá v hlavním městě v parku na Ladronce, a tak jsme se v pátek odpoledne vydali autem do Prahy. Dálnice byla v pohodě průjezdná, takže jsme večer byli na místě v Hotelu Valcha, kousek od Ladronky. A když už jsme byli v Praze a nemuseli ráno brzy vstávat, tak jsme si zašli na „jedno“ do místního Břevnovského kláštera, kde vaří svoje pivo. Je třeba doplnit ionty a připravit se na zítřek.
Ráno se probouzím čilá, nezvykle klidná, dám si sprchu a snídani a pak vyrážíme s Michalem na Ladronku. Hlásili nárazový vítr, který tady na Ladronce byl fakt brutální, obzvlášť pak při závodě a u předávání cen, kdy opět přidával na intenzitě. Organizátoři vzdali postavení brány, protože jim to silný vítr ani nedovolil. Tak tak se udržely stánky s registrací a občerstvením. Proto ani nestála tentokrát fotobuňka a cílovou bránu jsme si museli jen představovat.
Na start jsem přišla dopředu, pozdravila se s ostatními a vyhlížela svou soupeřku Ulrike Schwalbe (vicemistryni světa v duatlonu) z Německa. Ta dorazila těsně před startem, pozdravily jsme se, popřály si hodně štěstí a pak už zazněl výstřel a všichni jsme vypálili s větrem o závod.
V první části trati nám šel vítr do zad, takže jak říkal jeden můj kolega, měli jsme lehčí doping a projevilo se to i na čase, kdy první kilometr mi hodinky zahlásily 3:30 km/min. Dokonce nás předjížděl i Standa na vozíčku. Ulrike byla hodně přede mnou, běžela s Adamem a ten je daleko rychlejší než já. Takže mi hlavou proběhlo, že absolutní vítězství mezi ženami se mi tady v Praze už nepovede. Avšak při první otáčce, kdy jsme běželi již proti větru, jsem postupně Ulrike sebíhávala a naděje na výhru byla zpět. Předbíhal mě jeden kolega a ukazoval mi palec nahoru. Asi ocenil to, jak jsem se prala s větrem a celkem mi to šlo.. Pak někde v polovině trati na mě volal i ředitel závodů Tomáš Pavel: „Máš ji na dosah, to dáš!“ I Michal, který si půjčil sdílené kolo, aby nás mohl průběžně fotit na trati, na mě neustále volal a povzbuzoval. Tak jsem na to šlápla a Ulrike doběhla, chvíli jsem se za ní držela, pak šla před ni a snažila se dohnat kluka, co byl pár metrů přede mnou, ať se aspoň trochu schovám před tím fičákem, ale ne a ne ho dohnat a Ulrike už byla zase u mne. Michal nás zrovna fotí při našem souboji a pak už nasedá na kolo a jede do prostoru cíle, kde mi fandí. Koukám na hodinky a vidím, že zbývá ještě asi 500 m do cílové rovinky. „Teď nebo nikdy“, říkám si pro sebe, něco ve mně přeplo a já sesbírala veškeré své síly a pořádně do toho kopla, šla jsem před Ulrike, předběhla ještě jednoho muže a protla cíl opět jako absolutně první žena v závodě na 4 km. Obrovská neuvěřitelná radost! Koridor je příliš krátký a já míjím holky, co rozdávají medaile soviček za účast. Pak ke mně jedna z nich dojde a pověsí mi Hedviku na krk a pogratuluje k úspěchu! Já si pak přebírám vodu a potřebuji se vydýchat. Nechybí foto a gratulace s Ulrike, která doběhla o pouhých 9 vteřin za mnou.
V odpoledních hodinách pak proběhlo slavnostní vyhlášení nejen dnešního závodu, ale také celého seriálu Winter Run, který je zařazen do Českomoravského poháru v zimním běhu, kde jsem se již potřetí za sebou stala absolutní vítězkou mezi ženami na trati 4 km a s plným počtem bodů si tak zaslouženě odnáším pohár za první místo.
Letošní Winter Run byl opravdu vydařený, co se týká organizace, tak počtu běžců a běžkyň, krásných soubojů, rekordů a hlavně zážitků. A těch mám opravdu spoustu. Děkuji organizátorům za skvělé závody a děkuji hlavně všem, kteří při mně stáli a podporovali mě, protože bez vás by to prostě nešlo!
