100 - Pocta maratoncům

Venku fučí studený vítr a teplota padla kousek pod nulu. To, co padá shora dolů, přesto připomíná spíše déšť než sněhové vločky. Ideální čas někam zalézt. Třeba do archivu. Je leden 2023 a právě začalo mé pátrání po historii již zapomenutého závodu. Slezský marathon se konal dne 12.8.1923 na trati dlouhé 33 km. Trasa vedla z Opavy do Ostravy a vítězem se stal Jaroslav Kovařík ze Zábřehu (Ostrava) v čase 2:28 hod. Více se o závodu nedochovalo. A tohle mě přišlo jako děsná škoda. Byl to právě Kovařík, který v roce 1954 odstartoval první ročník Ostravského maratonu. Začala se psát historie, která trvá dodnes v podobě nejstaršího maratonu u nás.

Okolnosti závodu z roku 1923 mě pohltily. Výsledkem byla volně přístupná e-kniha Slezský marathon 1923. V tu chvíli jsem věděl, že chci udělat více než jen zaznamenat dávnou historii. Bylo rozhodnuto. Dne 12.8.2023 poběžím po stejné trati a uctím tak památku prvních maratonců. Proč? Protože historie není pohled, nýbrž zodpovědnost. Takto hezky to shrnul ve svém citátu filozof Jan Patočka…

Nepoběžím však sám, ale přidá se ke mně Petra Pastorová, pětinásobná mistryně ČR v maratonu a ředitelka Ostravského maratonu. Proč ale neoslovit i ostatní. Tvořím webové stránky k chystané akci a snažím se šířit povědomí do všech koutů sociálních sítí.  Podaří se také najít sponzora celé akce, kamaráda Roberta Čapkoviče z firmy Unimerex. Díky tomu se může jednat o čistě charitativní akci. Spojili jsme se s Nadačním fondem Kulíšek pro předčasně narozené děti a veškerý výtěžek půjde přímo jim. Čas letí jako voda. Zajistit občerstvovačky, vyrobit pamětní medaile i trika, získat potřebná povolení, udělat rozhovor do televize i rádia, nakrájet, namazat, dovést a vybalit.

Konečně nastal den D. Je sobota 12.8.2023 a již před 16 hod. se začnou scházet před opavským divadlem první běžci. Právě tady bude přesně v 16:36 hod. start vzpomínkového běhu. Na minutu přesně jako před 100 lety. Tehdy byl původní čas startu zpožděn o 6 minut. Dle pořadatelů to bylo způsobeno nezbytným fotografováním a zbytnými projevy politiků. Poučil jsem se. Žádného politika jsme na akci nevzali a projev jsem zvládl sám. Pokyny k trase a zejména poděkování všem, kteří dnes dorazili i těm, kteří přišli pomáhat. V 16:20 následuje společné focení a pak už jen netrpělivě čekáme na startovní výstřel. Ten si vzal na starost Otto Seitl, který společně s Petrou táhne kupředu Ostravský maraton. Jsem moc rád, že jsme na startu mohli přivítat i bývalé vítěze tohoto závodu Nikose Tsametise (1987) či Jiřího Brože (1984). Díky panu Šmitákovi se na startu objevil dokonce i pan Stanislav Duda, který má na kontě přes 100 maratonů a který startoval rovněž za reprezentaci ČSSR. Před týdnem oslavil 75 let a dle svých slov je stále organizačně činný. Skvělý vzor.  

Prásk. Bylo odstartováno. Před 100 lety byli organizátoři mírně zklamáni „výkonem“ chabé špuntovky, která devalvovala slavnostní okamžik startu. Teď by měli určitě radost. Zhruba 60 běžců vyběhlo kupředu jako jeden muž. Prvních 1 500 m vede po původní trase městem Opavou. Nezávodíme, poběžíme tento úsek společně. Tak nějak zněly mé pokyny. Jenže znáš běžce. Mají závodění v sobě. Po výstřelu vyrazili tempem pod pět minut, které bylo neslučitelné s těmi nejstaršími. Zejména při teplotách dosahující 30 °C…

První kilák a půl máme za sebou a jsme konečně na cyklostezce, která vede podél řeky Opavy. Vytvořily se skupinky stejně výkonných běžců a za družného povídání se běželo směrem Velké Hoštice, Kravaře, Dolní Benešov, Jilešovice a konečně Ostrava. Mám radost, že vše běží podle plánu. Prostě pohodový sobotní long run. Jsou mezi námi tací, kteří vzdálenost 33 km hravě zvládnou v čase někde kolem 2:30 hod., ale jsou zde i tací, pro které bude běh nad 30 km velkou premiérou. Motivujeme se navzájem.

Kilometr č. 14. V tomhle vedru všemi vyhlížená občerstvovačka, kterou zajistila manželka Zuzka a synové Lukáš s Martinem. Skvělé zázemí areálu Olšinky nám dalo město Kravaře k dispozici. Bonusem bylo dokonce vychlazené pivo přímo z lednice. Nádhera, která se těžko opouští. Opouštím alespoň paní Juříčkovou z NF Kulíšek a společně s kamarádem Honzou vybíháme společně přes Zábřežské louky. Cesta ve známém prostředí fajně ubíhá. Ve dvou se ten dlouhý běh snáší prostě lépe. Konečně jsme v Dolním Benešové a míjíme krásný rybník Nezmar. Jaká by to byla v něm paráda. Slunce je naštěstí již kousek nad obzorem a teplota postupně klesá. Do cíle to je dobrých 10 kilometrů, ale už teď si vybavuji, co vše tam vypiji a sním. To mě žene kupředu.

 

Konečně Jilešovice. Další občerstvovačka, kterou si vzala na starost kolegyně z práce Dáša Kupková s dcerou. Skvěle sehraný tým kontroluje již zmíněný Jirka Brož. Škvarkovka, meloun, čokoláda, lovečák, bonbóny…. Jaká to změna oproti vodě s citrónem a květinám, kterými vítali tehdy probíhající maratonce… Ani odtud nechci běžet. Ale musím.         

Ne moc snadno se želva po dně honí, mě zní v uších. Neblouzním, ale probíhám kolem Loděnice v Děhylově, kde právě probíhá koncert kapely Olympic. Ne, tady ještě nezastavujeme. Ještě kousek. Potřebujeme do Třebovic. Nohy chtějí zastavit, ale hlava ví, že to bude potom trvat podstatně déle. Makám dál a vidina chlazeného piva v cíli mě táhne kupředu.

Tady už to poznávám. Konečně stadion MK Seitl Ostrava. Otto nachystal soustavu nafukovacích bran. Nejde se přímo do cíle, ale čeká nás čestné kolečko. První brána je ta naše z BK Ludgeřovice a následují ty od klubu MK Seitl. Opřeni jeden o druhého protínáme s Honzou cílovou čáru. Jsme v cíli v čase 3:20 hod. Kdo vyhrál? Vlastně ani nevím. Jediné, po čem toužím je studená sprcha a pivo? Nebo to bylo naopak?

Do cíle se dostali všichni dnešní účastnící, kterým historie není lhostejná. Nejen však historie, ale i budoucnost. Děkuji tak všem za příspěvky na Nadační fond Kulíšek. Je to investice do naší budoucnosti.