Můj dlouhý běh

Na checkpoint číslo 47 přibíhám na prvním místě. Za mnou jsou tři stovky dalších závodníků. Tři stovky běžců, kteří se vydali za dobrodružstvím jménem Spartathlon 2012. Z Atén, od úpatí Akropole, jsme odstartovali při rozednění, odpoledne jsme minuli Korint a zítra máme doběhnout do Sparty.

V nohou mám 160 kilometrů a už dlouho vedu v nejprestižnějším ultramaratonském závodě na světě. Snažil se s ním poměřit snad každý, kdo v téhle disciplíně něco znamená. Kouros, Jurek, Cudin… Měl bych být v naprosté euforii. Ale nejsem. Vím, že je něco špatně. Vím, že se blíží okamžik, kdy se všechno zlomí. Vlastně si nejsem jistý, jestli uvidím cíl. V tom je skryto nejpůvabnější kouzlo ultramaratonu. I jeho záludnost. Že nikdy nevíte. Na osmdesátém kilometru se cítíte jako světový rekordman, ale za hodinu lezete po čtyřech.

Teď mám blíž k tomu druhému. Je mi hodně zle. Žaludek vyhlásil stávkovou pohotovost už před dvěma hodinami. Přede mnou je řecká zářijová noc a 86 kilometrů. Budou dlouhé, nepředstavitelně dlouhé. Na checkpointu si sedám do připravené židle. I takový pohyb bolí. Sám ho nezvládnu. Dostávám křeče do zad a ostatní mi musejí pomoct. Přemýšlím, co dál. Teď mě čeká Mt. Parthenio, nejvyšší bod závodu, a je mi jasné, že v takovém stavu se nahoru nedostanu. Ve stanu vidím lehátko a deku. Jo, třeba mi to pomůže. Na chvíli si lehnout. Žaludek se v horizontální poloze uklidní a začne zase spolupracovat.