Cena vítězství

Autorem knihy je norský historik a fyziolog Mads Drange, který má za sebou mnohaletou antidopingovou činnost jako vedoucí testování, výzkumu a vývoje. Bylo to právě Norsko, které stálo od 70. let 20. století na straně “dobra”. Přesto kniha není černobílá. Neodsuzuje hříšníky. Místo toho se snaží popsat doping a jeho historii v širším kontextu.

Nejdůležitější je myšlenka, že doping jako takový je nesprávný – ne proto, že je nebezpečný, nýbrž proto, že ve sportovní soutěži si přejeme měřit nerovnosti v lidském nasazení, talentu a výkonu, nikoliv kvalitu farmaceutů nebo lékařů podpůrných týmů. Od myšlenky k realitě však bylo potřeba ujít obrovskou cestu.

Dopování, jako podpora výkonu, je stará jako sport samotný. Vzpomeňme třeba na řeckého vítěze olympijského maratonu v roce 1896, domácího Řeka Spyridona Luise. Pár kilometrů před cílem dostal napít vína a koňaku “na povzbuzení”. O 8 let později na olympiádě v St. Louis si vítězný Američan Thomas Hicks pomohl k vítězství 1mg strychninu, který se používal jako jed na krysy. Naplnil tak doslova poselství lékaře a alchymisty Paracelsuse (1493-1541), který řekl, že “všechny látky jsou jedy, a toliko správná dávka odlišuje lék od jedu“.

O “dopingu” v pojetí, jak toto slovo chápeme dnes se však můžeme bavit až od konce 50. let. Druhá světová válka dala vzniknout mnoha objevům a ty starší dovedla uplatnit v plné šíři. Jedním z nich byl pervitin, resp. amfetamin. Nadopovaní vojáci byli silní a výkonní. Po ukončení bojů se mladí muži vrátili zpět do vlasti a z mnohých se stali sportovci. Netrvalo dlouho a tyto látky se přenesly z válečných bojišť na ty sportovní.

Kniha nás provází tímto historickým vývojem a snaží se objektivně odpovídat na otázky, proč se tyto látky používaly. Byli to právě lékaři, kteří jako první začali vnímat nebezpečí těchto suplementů pro zdraví sportovce. A začaly první snahy omezit použití “léků”, které byly primárně určeny pro léčení něčeho jiného.

První velkou dopingovou kauzou je systematický doping v bývalé NDR a obecně v zemích sovětského bloku. Objev a použití anabolických steroidů v silových disciplínách byl povinný pro všechny sportovce. Kdo nesouhlasil, byl ze střediska vrcholového sportu vyřazen. Ženy se postupně měnily v muže… Tohle téma je pěkně zpracováno ve filmu Fair Play. Kauza vyplavala plně na povrch po pádu berlínské zdi.

Po anabolických steroidech bylo další “kouzelnou” látkou, která hýbla sportovním světem ta s názvem erythropoetin. Známé EPO našlo uplatnění pro změnu ve vytrvalostních sportech jako cyklistika či klasické lyžování. Dopovali takřka všichni. Výrazná konkurenční výhoda a nemožné odhalení bylo jasným argumentem proč. Autor knihy neviní primárně sportovce jako spíše sportovní svazy či Mezinárodní olympisjý výbor, který měl potírání dopingu na starosti.

Tak, kde není vůle, není síla ani peníze. Dlouhé roky se čekalo na vyvinutí analytické metody, která by dovedla EPO odhalit. Hybnou složkou boje proti dopingu se nakonec ukázala policie (viz. Ukázka z knihy). Sportovci to vnímali jako nespravedlnost a hrozili stávkou. Vše vygradovalo na Tour de France, když cyklisté sesedli z kola a odmítli pokračovat. O několik let později zopakovali stejný protest – ovšem z opačného důvodu. Chtěli, aby jejich sport byl čistý a chtěli aby patřičné orgány konaly.

Byla to právě cyklistika, která začala s výrazným potíráním dopingu. Byl to pragmatický boj o přežití tohoto sportu. Ve stejnou dobu se do výrazného potírání dopingu pustil také americký antidopingový úřad. Jestliže v cyklistice je synonymem dopingu Lance Armstrong, byla to v atletice Marion Jonesová.

Zhruba 40 let trvalo prosazení “krevních pasů”, kdy se sledovaly výchylky od normálů u jednotlivých sportovců. Zde byl pro změnu jedním z důvodů krevní doping. A byl to vlastně doping? Když si sportovec odebral svoji krev, kterou si nechal později zase vrátit?

V roce 1999 se objeví na scéně WADA – Světová antidopingová agentura. Ta kromě právního rámce měla mít nezávislost na sportovních svazech či MOV. I zde to však skřípalo. Své o tom pověděl Vitaly Stepanov v knize The Russian affair. Byl to on, kdo pomohl rozkrýt obrovské podvody, které páchalo Rusko. Zde neselhávali jedinci či konkrétní sportovní svazy. Zde selhal stát.

Doping je široké téma. Kniha se zaměřuje primárně na Evropu a Ameriku. Přesto dnes sbírají medaile ve velké míře sportovci z Asie či Afriky. Tam je možnost antidopingových kontrol poměrně omezená.

Nedělejme si iluze, že doping je vymýcen. K řešení situace nevedou pouze zákazy a rizika odhalení, ale uvědomění si, že doping jako takový je nesprávný – ne proto, že je nebezpečný, nýbrž proto, že ve sportovní soutěži si přejeme měřit nerovnosti v lidském nasazení, talentu a výkonu, nikoliv kvalitu farmaceutů nebo lékařů podpůrných týmů. To už jsem se ale obloukem vrátil k té nejdůležitější myšlence z úvodu.