S kapkou u nosu

Vše se tedy zdálo na nejlepší cestě, na jihu Makedonie jsem nechal natankovat plnou nádrž, nafta tam je za dvě třetiny vzhledem k našim běžným cenám a ještě k tomu s obsluhou, která pak jen tak mimochodem prohodila něco ve smyslu, ať to otočíme, že je hranice zavřená. Řekl jsem si, že jsem mu asi špatně rozuměl, kolega to potvrdil tím, že nerozuměl vůbec, a tak jsme jeli dál, na řeckou hranici zbývalo už jen asi 2 km.

Tam jsem se přesvědčil, že jsem rozuměl dobře, řečtí zemědělci stávkovali a zablokovali hraniční přechod. Po krátké diskusi jsem se dozvěděl, že to bude trvat celý den a pokud nechceme čekat do večera, případně do rána, musíme jet na jiný hraniční přechod asi 35km vzdálený, který prý je průjezdný.

Tak jsem to otočil, museli jsme ovšem znovu projít celním ceremoniálem při opětovném vstupu do Makedonie (nějak jsem tomu již odvykl, co jezdím jen po EU…). Přechod jsme našli, hranici překročili, a když jsme asi po 100km řeckým venkovem konečně najeli na dálnici, po pár km byla opět zablokovaná traktory a podobnou zemědělskou technikou, takže nás čekalo dalších 100km po objížďce, naštěstí dobře značené. Tady byla navigace k ničemu.

Pak už to jelo až do Athén, samozřejmě se spoustou mýtných bran a poplatků. Já jsem věděl přesně, kde je v Athénách místo našeho závodu, jen jsem netušil, z které strany nás dálnice do města přivede. Byl jsem připraven na nějaké to bloudění, ale dálnice k nám byla milosrdná a přivedla nás až k areálu, aniž bychom museli jedinkrát sjíždět.  (Athény 2017)