Kinue Hitomi – žena, která předběhla dobu

V roce 1896 byly obnoveny olympijské hry, které byly dlouhou dobu takřka ryze mužskou záležitostí. Vždyť třeba v maratonu bylo ženám dovoleno startovat pod olympijským ohněm až v roce 1984 v Los Angeles. Mezinárodní olympijský výbor prostě považoval většinu sportů ze zdravotních důvodů za nevhodné pro ženy a odmítal je uznat. S tím se nehodlala smířit Alice Milliatová, která založila v roce 1922 konkurenční Ženské olympijské hry, později přejmenované na Ženskě světové hry.

O Hitomi se svět poprvé dozvěděl v roce 1926 na Ženských světových hrách v Göteborgu, kde překonala dva světové rekordy. Do srdcí čechoslováků se však zapsala až o 4 roky později, kdy dorazila do Prahy na III. Ženské olympijské hry, které se konaly 6.-8.9. 1930. Nebyla sama. Na cestě ji doprovázely další 4 atletky a vedoucí výpravy Dr. Kinoshita.

Japonky prožily v Praze celý měsíc a budily zaslouženou pozornost. Kromě sportovních příprav plnily atletky i své společenské povinnosti. Nejen u nás, ale i v samotném Japonsku se Kinue vymykala běžným představám o spořádané ženě v domácnosti. Byla silným hlasem, který se nedal umlčet.

Byla ženou, která předběhla svoji dobu. Život ji však příliš prostoru nedal. Rok po svém návratu z Prahy v Japonsku 2.8.1931 umírá na zápal plic. Tak přece jen měli pravdu ti, kteří tvrdili, že ženské tělo není na sportování stavěné? A byla to vůbec žena? Ozvaly se hlasy, které poukazovaly na mužské rysy a vysokou hladinu testosteronu… Své by o tom mohla vyprávět Zdena Koubková, rodačka z Paskova, která začala s atletiko uprávě v roce 1931. Její příběh vyšel v knize Příběh české rekordwoman.

Tohle “ženské” téma zaujalo režisérku a spisovatelku Olgu Struskovou, která měla původně v úmyslu natočit o Hitome dokumentární film. Na ten bohužel nedošlo, ale získané materiály dovedla využít v rámci této knihy. Vziklá kniha Kinue Hitomi – žena, která předběhla dobu svoji podobou však film připomíná. Po nezbytném biografickém okénku dostávají v knize prostor mnozí “hosté”, kteří se snaží přiblížit (často formou rozhovoru) čtěnáři onu dobu a význam Kinue pro další vývoj v pohledu na ženský sport.

Kniha se tak brzy “stočí” i na postavení žen v japonské společnosti. Na to, jaké byly proměny japonské ženy ve 20. století odpovídá např. doc. Ing. Jan Sýkora z Ústavu asijských studií FF UK Praha. O praktickém životě ženy a manželky v Japonsku povídá Darja Kawasumi, o tématu muži vs. ženy (a sport) PaedDr. Naděžda Knorre, CSc. Kniha nemůže nevzpomenout Věru Čáslavskou, která je v Japonsku stále populární. Více v kapitole Vera-san pohledem českého japanologa Martina Vačkáře.

Postupně se kniha věnuje tématu ženy a sport. Nechybí rozhovory s Adolfinou Tačovou, Danou Zátopkovou, Jarmilou Kratochvílovou, Šárkou Kašpárkovou, Nikolou Ogrodníkovou, Zuzanou Hejnovou… a také jedno velké téma v roce 2021 – Olympijské hry Tokio.

Kniha vyšla v roce 2021, tedy 90 let po úmrtí japonské atletky. Jméno Kinue Hitomi zná už pouze pár zasvěcených sportovních nadšenců či spíše sportovních historiků. Rekordy byly dávno překonány a práva žen (nejen) ve sportu významně narovnány. Přispělo k tomu spousta lidí a jednou z nich byla mladá Kinue.

Snad i proto jí byla rok po její smrti odhalena pamětní deska na Olšanských hřbitovech. Je to místo, které je navštěvováno japonskými delegacemi a těmi, kteří chtějí vzdát hold věčně mladé Kinue Hitomi.