Ultra a dál

Začněme těmi sympatickými věcmi.

Po odborné a faktické stránce asi nebudete mít důvod s Koernerem polemizovat. Zkrátka ví, o čem píše – aby ne, když je mimo jiné dvojnásobným vítězem Western States na 100 mil. Má naběhána kvanta kilometrů a na knize je to naštěstí znát. Všechna tvrzení má podložena dlouholetými zkušenostmi, za téměř každým doporučením se skrývá vlastní zážitek, který je cennější než křivky grafů a citáty z univerzitních studií.

Knížka je napsaná svěže, což pro podobný druh literatury nebývá pravidlem. A palec nahoru i za překlad. Minimálně proto, že v knize se neběhá v „teniskách“, jak tomu bylo třeba při Běhání s Keňany. Koerner si udržuje nadhled, nepoučuje, neprezentuje své ego, nesnaží se tvrdit, že jeho směr je ten jediný správný (viz otázka strečinku nebo jídla).

Snad největším plusem je, že kniha není žádné „ultramaraton za 100 dnů“. Nepřipomíná i u nás tolik oblíbené rychlokursy běžecké geniality. Koerner nerýsuje zkratky, nenabízí snadnou cestu a neskrývá, že (nejen) k ultramaratonskému cíli vede pouť lemovaná dřinou a disciplínou.

Na druhé straně se nemohu zbavit pocitu, že mnoho jeho rad a poučení je vlastně banálních, k nimž dojdete i vy za použití toho, čemu se říká zdravý selský rozum. Nebo asi výstižněji řečeno: Koerner na výrazně velkém prostoru přináší návody, které nejsou specifické pro ultramaraton. Pokud píše, že před kopcovitým závodem byste měli v kopcích i trénovat, platí to pro Velkou kunratickou stejně jako pro Western States (byť kvalita a délka stoupání jsou samozřejmě výrazně odlišné). Když popisuje, jak si správně vybrat běžeckou obuv, zase je to rada spíš univerzální než specifická.

Některé pasáže jsou poměrně úsměvné, zvlášť jsou-li doprovázeny zvýrazněným titulkem „Expert radí“. Například: „Během závodu nejezte nebo nepijte nic, co byste předtím nevyzkoušeli v přípravě.“ Nebo: „Dojděte si na záchod těsně před startem. Ranní káva může pohnout s trávením, takže se stihnete vyprázdnit před začátkem závodu.“ Případně: „Nezapomeňte si vyzvednout pytel, než odjedete ze závodu domů!“

Kdyby Koerner nebyl Američan, hodila by se průpovídka o objevování Ameriky.

Ultra a dál – pro koho je kniha určena?

V téhle souvislosti se nabízí otázka, komu je vlastně příručka určena. Pokud adeptům ultramaratonu, kteří už pár sezon odběhali a na kontě mají nějaký ten maraton (jak v úvodu doporučuje i autor), bude pro ně většina rad bezcenných, protože si je už přečetli jinde nebo se k nim sami dobrali při trénincích a závodech. Těmhle lidem netřeba znovu vysvětlovat, co je tempový běh, kdy si s sebou vzít pití, že těžké běhy je třeba prokládat tréninky regeneračními, že na trase je fajn držet se stínu a že na vzdálený závod je lepší vyrazit o den dva dříve.

Naopak tréninkovým plánům je poněkud překvapivě věnována pouze útlá kapitolka. Obsahuje pár vysvětlujících řádek a tři tabulky s 16-20týdenními rozpisy, u nichž ovšem chybí údaj, jde-li o kilometry, nebo míle, a které jsou poměrně jednoduché, unifikované. Koerner vůbec ultramaratonskému tréninku a jeho principům přidělil málo místa, víc se věnuje praktickým věcem typu jak se vybavit na běh ve vysoké nadmořské výšce nebo jak si uprostřed závodu správně ošetřit puchýře. Jako by spoléhal na to, že stejně každý si musí najít svoji tréninkovou cestu sám a že čím delší trať, tím méně platí všeobecné recepty.

Jste-li tedy zkušený maratonec, který se chce posunout na delší distance, nebo ultramaratonec, jenž hledá způsob, jak vylepšit svoje výkony, asi budete knížkou lehce zklamáni. Nedozvíte se mnoho nového, zásadního, nečekaného. Maximálně si u ultramaratonské autority ověříte, že nejdete po špatné cestě.

Ale pokud jste běžecký začátečník a z nějakého důvodu se vám Koernerův průvodce dostal do rukou, najdete v něm spoustu cenných rad a zkušeností. Bez ironie. Stačí přeskočit pasáže určené ultramaratoncům a máte před sebou čtivě napsaný běžecký manuál. A to není málo.

I když to asi nebyl původní autorův záměr.