Na škvárové dráze

STŘÍBRNÝ POHÁR
Ti dva měli daleko ke slávě sportovních hvězd. Byli to docela obyčejní, veselí hoši, kteří s ostatními lozili po stromech, lámali tyčky plotů, házeli na rumišti kamením do pohozených lahví nebo plechovek honili se za hadrákem na plácku v bývalé cihelně. K zoufalství svých rodičů rozdírali v rekordním čase podrážky a vracívali se domů nejen s odřenými lokty, ale i s potrhanými kalhotami.

Nepřestali být správnými kluky, ani když místo krátkých kalhot začali nosit dlouhé a dbali již na to, aby puky byly řádně nažehleny, brašnu na záda vyměnili za aktovku a nenosili v ní už odřené tenisové míčky, kuličky, „skleňáky” a „olovňáky”, káči a praky, ale učebnici fysiky a sbírku matematických úkolů. Nevymetali již s mičudou každý nezastavěný kout ve své čtvrti, vstoupili do Slavoje Staré předměstí a dvakrát týdně obouvali střevíce s ostrými ocelovými hřeby.

Owens, Nurmi, Hägg — znali dobře tato jména světových rekordmanů, Zněla jim jako nádherná vzdálená hudba, která však —to si dobře uvědomovali — je z jiného, ne každému přístupného světa. Dívali se kolem sebe otevřenýma očima a nenalhávali nic své ješitnosti. Věděli, že mnozí z jejich vrstevníků je předbíhají, že jejich oštěpy vzlétají s větší lehkostí a dopadají o pořádný kus dál. Ale nehněvali se kvůli tornu a nezáviděli jim.

Během doby si vybrali každý svou disciplínu. Čeněk, který byl zavalitější a podsaditější, si oblíbil hod diskem, Jirka zůstal věrný oštěpu. Bylo dobře, že skromnost předznamenala jejich první kroky do nového světa sportu. Těšili se i z toho, že se stali bezejmennými řadovými vojáky.