Lehká athletika

Antonín Záviš se narodil roku 1883 v Místku (dnešní Frýdek-Místek). V roce 1902 zakládá v Moravské Ostravě jednotu Sokola a postupně se propracuje až do funkce starosty Sokolské župy Moravskoslezské. Z té byl v revolučním roce 1948 na základě příkazu akčního výboru vyloučen. V průběhu okupace byl perzekvován a nesouhlasil ani s politikou KSČ. Byl účastníkem prvních politických procesů. Vyhazov z práce. Vězení…

Pojďme však raději je sportu. Lehkonohá atletika se na Ostravsku začala rozvíjet v roce 1919. V té době bylo Antonínu Závišovi již 36 let. Takřka kmetský věk v tehdejší době. Od malička však cvičil v Sokole a na rozdíl od mnohých jiných spolubratří neviděl v ryzím sportu nic nevhodného. Naopak. Viděl v něm příležitost pro všechny.

Zcela zásadní pro jeho nadšení byla přednáška Čecho-Američana profesora Josefa Amose Pípala, která se konala v roce 1919 v Ostravě v budově YMCA. Josef Pípal odcestoval do USA jako malý s rodiči. Tam studoval tělesnou výchovu na školách jako Harvard, Yale, Prinston. V roce 1919 se dostal do Paříže na Perschingovu olympiádu jako coach americké atletické reprezentace. Českými zástupci byl získán pro rozvoj atletiky resp. tělesné výchovy v nově vzniklém Československu. A byla to, řečeno dnešním slovníkem, skvělá akvizice.

Josef Pípal procestoval celou zemi a tam kde byl, způsobil svým elánem a zápalem pozdvižení. Nadšení dovedl přenést na ostatní, a tak není divu, že záhy po jeho přednášce se parta kolem Antonína Záviše, Antonína Podešvy a bratrů Vítězslava a Karla Kubenků rozhodne založit u fotbalového SK Mariánské Hory lehkoatletický odbor. Koná se první běžecký závod, který vyhrává Miloš Zapletal.

Antonín Záviš se aktivně podílí na rozvoji atletiky z pozice “funkcionáře”. Stál za vybudováním první atletické dráhy v Ostravě pod hulváckým kopcem, a také napsal tuto knihu Závodivá tělesná cvičení prostná – Lehká athletika.

Kniha je to poměrně útlá – pouhých 100 stran ve formátu A6 – ale v tehdejší době musela platit za “zjevení”. Z dnešního pohledu kniha může budit úsměv – ano tak strašně moc se posunuly lidské možnosti a schopnosti. Nemluvím pouze o světových či českých rekordech. Autor třeba nedoporučuje běhy na 10 a více kilometrů. Jsou dlouhé a běžci zpravidla nedoběhnou… Dnes by se asi divil, když jen na maraton v Londýně se hlásí přes 450 000 běžců…

Kniha je to naučná. Čtenáře má seznámit se základy pro Běh, Chůzi, Skoky a Vrhy. Každou tuto činnost autor rozepisuje do detailu. V případě běhu se věnuje sprintům, středním vzdálenostem, přespolnímu běhu, štafetě a běhu přes překážky. Vše doplněno ilustracemi akadem. malíře Aloise Zapletala a dokonce i fotografiemi (rok 1921!)

Kromě “manuálu” jak správně provozovat jednotlivé atletické disciplíny však kniha přináší mnohem více. Rady zde dostanou potenciální pořadatelé atletických akcí. Na co nemají zapomenout a co je třeba vyřídit – např. osm dní před závody nahlásit závod na policejním komisařství apod. Rady dostanou i samotní závodníci. Této problematice se k knize věnuje MUDr. Leopold Bordovský, který např. prohlížel před startem i první maratonce na Slezském marathonu.

Z pohledu pana doktora i úvodní předmluvy Antonína Záviše je zřejmé, že kniha působí i velmi výchovně. Probírány jsou základy ohledně stravy, hygieny, odpočinku,… Sport není pouhou kratochvílí jak ho známe dnes, ale v poválečných letech to byl i prostředek jak zajistit zdravé a bojeschopné obyvatelstvo. Zdravý životní styl je zde dán do silné kontradikce s hospodskými pijáky, kteří při tom ještě kouří a hrají karban. “Zpraží” zde i zástupce církve, kteří ve sportu vidí “nástroj ďábla”.

Velký důraz klade autor na cvičení na čerstvém vzduchu, a to v průběhu celého roku. Všímá si i “pozitivního” dopadu války na zdraví obyvatelstva. Byli venku, v zákopech a to posilovalo jejich odolnost. Nebýt v uzavřených a nevětraných místnostech, necvičit v tělocvičnách, kde není čerstvý vzduch.

S nelibou nese skutečnost, že v Ostravě, tedy městě s 13 000 lidmi je 5 spolků, které se zabývají tělesnou výchovou. Jsou zde pouze 3 tělocvičny, ale žádné venkovní hřiště. Zatímco na druhou stranu nabízí město 16 veřejných hostinců a jeden nevěstinec…

Kniha je to opravdu zajímavé. Dnes již ne z hlediska sportovního jako spíše historického. Umožní nám udělat si lépe obrázek o tom, jak zde před 100 lety žili naši předci. To mám dokreslí několik závěrečných stran s dobovými inzeráty, ale třeba i přehled světových i českých rekordů či rekordů Ostravských atletů.