Běhání je droga

Přesto, že jsem začal se závodní činností až po čtyřicítce, stihl jsem stát více jak třistakrát na startu závodů a necelou stovku jsem jich vyhrál. Je samozřejmé, že naprostá většina byla na území České republiky, některé na vesnicích, ale startoval jsem mnohokrát i v zahraničí – na Slovensku, ve Francii, Rakousku, Německu, Švédsku, Švýcarsku, Belgii, Anglii, Španělsku, Itálii, v Kanadě, v USA, v Japonsku i na N. Zélandu. Běhal jsem závody různých délek, včetně maratónů. Z těch zahraničních jsem běžel maratón ve Frankfurtu, v Římě, v Regensburku a nejslavnější 100 maratón v Bostonu.

Zúčastnil jsem se několika veteránských mistrovství a Evropy v silničních bězích, v bězích do vrchu, halových mistrovství Evropy i olympijských her. Mám slušnou sbírku medailí, z nichž nejcennější jsou dvě zlaté, jedna stříbrná, dvě bronzové z mistrovství světa a Evropy, několik pohárů, Cenu města Litomyšle, řadu certifikátů, diplomů a tisíce fotografií ze závodů a z cest. Nejenom, že jsme ujel kus světa, ale já jsem ho teoreticky oběhl.

V době nejlepší formy jsem naběhal i 300 km za měsíc. Teď mám rozběhnuté druhé kolo. Rozhodně není v mém zájmu docílit svým obsahem poznatků a zážitků toho dojmu, že jsem dosáhl něčeho, co ční ve výsledcích nad úspěchy mých spolubojovníků na tratích, a musím přiznat, že celá řada z nich by mohla vyprávět a napsat, a někteří to také učinili, ještě poutavější a hodnotnější zážitky z našeho sportovního života. Ale ne každý má chuť se vracet zpět do dávno minulých let a strkat hlavu do událostí, které s odstupem času jsou bezesporu napsány v jiném světle. Jeho pohled je na mnohé události jiný než dnes. Ti, co dočetli mé zážitky až k přehledu mých významnějších výsledků, se na konci chytají za hlavu, protože po operacích jsem již zase závodil. Není důvod k panice. Chtěl jsem si otestovat nové klouby, zda jsou schopny opět běhání. Jsou. Ale nemá smysl si donekonečna něco dokazovat.