Koralm Trail Running Event

V pátek 22.8.2025 nabírám autem Jirku a vyrážíme směr Mikulov – Vídeň – Graz. Někde u Brna mě dorazí od doktora zpráva z laborky. Borelióza potvrzena. Další antibiotika nemám, takže se zkouším dovolat o e-recept s tím, že si vyzvednu prášky v Mikulově. Nedovolám se. Sakra.

Zítra mě čeká závod na 45 km s převýšením 2 300 m+. Výsledky dávám do chatu GPT a konzultuji tedy s ním. Říká to, co chci slyšet. Když se cítíš dobře, tak to zkus, …. ale konzultuj s lékařem. Mám běžet, nemám běžet?

„Nečekej, až ti život vystaví diagnózu“ je hláška z knihy, kterou právě čtu. Knihu Dead Man Running napsal Kevin Webber, který trpěl podstatně závažnější nemocí a pouštěl se do podstatně větších dobrodružství. Žijeme jen jednou. Jdu do toho.

Navečer dojedeme do městečka Deutschlandsberg, které leží ve Štýrsku. Právě zde je start i cíl všech závodů, které zítra proběhnou (tedy kromě maratonu, který startuje v městě Wolfsberg. Závod organizuje místní Koralm Trail Running Club, který svůj název odvodil od názvu místního pohoří. Na zítřek nachystali kromě dětských běhů i trasy na 9/25/45 a 68 km. Vyzvedneme startovní čísla a jdeme se ubytovat do Gästehaus Kleindienst, který leží 800 m od centra dění.

Lupneme jedno pivko za dobrý dojezd a druhé v hospodě společně s pizzou. Zítra mě čeká start v 6:00 hod. takže dlouho neponocujeme. V 6:00 je tedy odjezd autobusu na místo startu, ten reálný start bude v 8:00. Jirka poběží trasu 25 km se startem až v 10:00 hod. Takže stíhá v pohodě i snídani.

Budík zazvoní v 5:00 hod. Ranní vstávání mě problém nedělá. Hodím na sebe vše potřebné a jdu na start. V 6:00 hod. mají odstartovat borci na ultra a o pět minut později mají odjet autobusy s běžci na 45 km. Ke startu to mám 800 metrů. V průběhu cesty přemýšlím, jestli se akce vůbec dnes koná. Všude ticho a klid. Noční klid. Aby ne. Zhruba 100 m před startem vím, že jsem správně. Hudba hraje jen decentně a ve startovním koridoru se tísní asi 50 běžců. No čekal jsem podstatně větší účast.

Nechám si zkontrolovat výbavu, dostávám náramek na ruku + GPS tracker a pak už jen zatleskám startujícím, kteří vyrazí s výstřelem z brokovnic. Tohle zajistil místní spolek myslivců. A jde se do autobusů. Tedy do autobusu. Jede jen jeden. No ani nás moc nebude. Tam se v davu neztratím, ale bojím se, abych se neztratil na trase. Na 45 km se cca 50 lidí rozprostře velmi rychle, to asi nebude vláček jako na závodě OCC.

Poslední nastupující do autobusu jsou myslivci. Budou střílet i u nás. Fajn. Cestu busem si krátím snídaní a pozorováním okolí. Když už si říkám, že jedeme fakt dlouho, bus najede na dálnici a valí ještě dál ještě větší rychlostí. Sakra. Do místa startu to bylo takřka hodku a půl.

Start neproběhne z místního náměstí, jak bylo avizováno, ale z místního zámku. Proč ne, ušetřený půl kilometr a nějaké výškové metry. Před osmou nás naženou do koridoru, zkontrolují, že proběhla kontrola vybavení a že má každý GPS tracker. Holt, německá, tedy rakouská pečlivost.

Týpek mávne šavlí a ozve se pět výstřelů z brokovnice. Start. Na prvních 17 km mě čeká 1 700 m převýšení. Tak nějak tuším, že to bude do kopce, přesto první kopec překvapí. Tělo se musí dostat do provozního módu. Mám takový profil ale rád.

I zde platí, jde se od občerstvovačky k občerstvovačce. Ta první bude za 9 km a 900 m výškových. Prostě do kopce. Počasí vypadá takřka ideálně. Mírně pod mrakem, nefouká a cca 17°C. A nohy šlapou. Co chtít více. Na první checkpoint přicházím s hodinovou rezervou na cut-off time. Ten je stanoven na 2,5 hod. Tohle mě povzbudí i do dalších výškových metrů. Krajina se postupně začíná měnit a my konečně vycházíme z lesů. Připomíná mě to naše Jeseníky.

Perfektní je značení. Co pár desítek metrů to žluté kolečko sprejem, a to i přesto, že trasa z velké míry kopíruje značenou turistickou trasu. Nebojím se být sám. Přesto úplně sám nebudu až do cíle. Stoupáme horskou krajinou na chatu Koralpenhaus, kde je druhá občerstvovačka.

Získávám náskok už téměř 2 hodiny na cut-off time, takže pohoda. Občerstvovačky jsou takové chudé příbuzné těch, co jsem viděl na již zmíněném BUT či jiných našich závodech. Působí na mě dojmem, že jídlo máš mít své a zde je k dispozici pouze těm, co jídlo došlo. No aspoň se nepřejím a sním vše co mám.

Teď už to bude takřka jenom z kopce. To až ale za chvíli. Čeká mě ještě stoupání na nejvyšší bod pohoří – Grosser Speikkogel (2140 m). Kromě obligátního kříže je zde „futuristická“ meteorologická stanice (či co) – musel ji postavit či navrhnout stejný týpek co dělal Žižkovský vysílač v Praze. Působí to jako z jiného světa. Možná trénink na měsíční základnu.

Za sebou mám 19 km a před sebou snad nejpěknější 3 kilometry celé trasy. Čeká mě mírné klesání po hřebeni s výhledem na okolní hory. Do toho svítí slunce, krávy zvoní z okolních pastvin a já si užívám tu chvíli. Krása. Děkuji.

Vše jednou končí, a tak i já začínám postupně klesat až do vesničky Glashutten, kde je další občerstvovačka. S pocitem provinění zase do sebe něco hodím a běžím dál. K té další mě zbývá 13 kilometrů. Prvních osm bude po asfaltové silnici a pouze z kopce. Táhne se to nekonečně a nohám se už nechce. Sem tam přecházím do chůze, ale vím, že nic lepšího už být nemůže. Takže běžím. A těším se zase na stoupání.

Poslední občerstvovačka je necelých pět kilometrů od cíle. Byť jsem byl poslední kilometry široko daleko sám, zde se najednou objeví další pět běžců. Nejsem závodní typ. Je mě jedno jestli budu na takovém nebo makovém místě. Tohle ale pustit nechci. Běžím dál. A nejsem sám. Chvíli se s jedním běžcem předbíhám, nakonec ho předběhnu a doběhnu ještě dva před sebou. Těch necelých pět kiláků do cíle běžím a mám pocit, že jsem právě vyběhl. Nohám se už zase chce a já to své místo nepustím. Zhruba 500 m před cílem mě předběhne jeden borec, abych mu to já vrátil v cílové rovince. Dobíhám do cíle na 48. místě z 68 běžců v čase 7:17 hod.  a s neskutečně dobrým pocitem.