Můj první half maraton

12.09.2021

OSTRAVA - Pomalu se blížil den D, kdy jsem měla běžet svůj první půl maraton ve svém životě. Tedy v neděli 12. Září, která je největší běžeckou události v kraji. Celé prázdniny jsem poctivě trénovala a zrovna před závodem musím onemocnět. Tak to je pech. No nic zkusím to i s nachlazením, snad to pude. Na večeři hořčík, céčko, sinupred, muconasal a paralen, k posteli připravit kapesníky a modlit se, aby mi ráno bylo líp. A bylo. Teda fyzicky. Nervózní jsem byla až za roh. Připravila jsem si nějaké lehké občerstvení, do batohu dala ručníček a ponožky a nechala se odvést do Ostravy, kde jsem měla běžet svůj první půlmaraton - a to rovnou v takovém prestižním závodě. Na startu mě čekali kamarádi a rodina, kousek od nás jsem viděla ostatní běžce z BK Ludgeřovice, které jsem následně šla pozdravit, podpořit a vytvořit společnou fotku. Jsou to parádní kolegové a kolegyně, kteří umějí dát cenné rady a umí podpořit. Pár minut na to jsem již stála na startu. NESKUTEČNÁ ATMOSFÉRA! Spousta lidí, kteří fandili, kteří se smáli a kteří také poběží za chvíli se mnou. Vedle mě stála má sestra Ester, která mi byla první půlku oporou. O tom později. V dálce slyším odpočítávání.... 5 4 3 2 1 START!!! 

Brečím jako malá holka nervozitou či štěstím. Zatlačím slzu a krok proměním v běh. V davu zahlédnu kamarády a maminku - všichni nám fandí a tleskají. Jsme plná štěstí, obav a emocí. ,,Nenechám se zmást!" říkám si, ,,Musím se nechat předběhnout, ať nepřepálím start". Proběhneme Kuřím Rynkem, Matiční ulicí a blížíme se do Komenského sadu, když jsme na třetím kilometru a míjíme restauraci pod Ostravskou radnicí, tak dostávám fakt moc velkou chuť na pivo. Takže kromě medaile mám hlavní motivaci, proč běžet. Když se o tom nahlas zmíním sestře, dostávám svůj první záchvat kašle. Ta mně dodá novou energii slovy. Musíš, těšila ses na to a seš přece mladá!" Vbíháme na Sokolskou třídu - nekonečnou rovinku, na které nám fandí náhodní kolemjdoucí a vytváří se mi tedy úsměv na tváři. Běžím dál a soustředěně vyhlížím první občerstvovací stanici. Konečně běžíme přes most nad Ostravicí a já vidím cíl této na slunci vyhřáté rovinky - voda, ionťák a jablíčko. Se sestrou si uděláme krátký piknik, shodneme se, že jsme dobré. Protřepeme si svaly na nohou a běžíme dál. Běžíme podél Ostravice, když se nám dostává velké podpory od organizátorů v podobně potlesku a fandění! To já totiž fakt moc potřebuji, protože jsem člověk, co se nechá hodně vyhecovat. Jsem v tu chvíli šťastná a zároveň mě opravdu bolí celý člověk. V tu chvíli jsem rozhodnutá, že půjdu, odpočinu si a sestru přemluvím, ať běží dál beze mě, protože vím, že je lepší a není nemocná. Nenechává mě v tom, podpoří mě a k ní se přidávají spolužáci z gymplu, kteří stojí na Sýkorově mostě. 

Kolem Slezskoostravského hradu dost jdeme, poprvé mě začínají bolet lýtka, a tak se rozhodnu, že se nenechám zastrašit nějakým kašlem a bolestí lýtek a rozběhnu se, když mě předběhne první maratonec. Nebudu vám nic nalhávat. Rozhodilo mě to, ale řekla jsem si, že on zas určitě neudělá tři přemety za sebou tak, jak to umím já... HA! Vracíme se zpátky k Sýkoráku, když opět vidím své spolužáky, kteří kousek běží vedle nás a fandí nám. Vidím závěrečnou rovinku, ale vím, že jí jenom probíháme, protože nás čeká ještě jedno kolečko. Rychle se občerstvíme vodou, čokoládou, já si odbudu svůj další záchvat kašle, nechám si od maminky podat sluchátka a běžím dál. Sestře znova zřetelně vysvětlím, ať běží dál, jelikož teď si nasazuji sluchátka a stejně ji nebudu vnímat. Zrychluje a já se pýchou lehce rozpláču. Fandím ji! V uších mi zazní první tóny Zorby a já se uklidňuji, že jsem za půlkou, zpomalím a užívám si následující tři kilometry v pohodě, klidu a míru. Svět je v tu ránu naprosto dobrý, dobře se mi běží a nějaké dítě je naprosto vysmáté, protože jsem si s ním plácla, když na mě mávalo. Přichází opět nekonečně dlouhá a rovná Sokolská třída, kde zpomaluji a horlivě vyhlížím most, za kterým se vyskytuje občerstvovačka. Ano! Tady je! Voda, piškoty a banán. To bylo chybou. Neměla jsem začít jít. Rozbrečím se bolestí či štěstím, zatlačím slzu a běžím dál. Na šestnáctém kilometru se chytnu pána, se kterým si intuitivně pomáháme, co půl kilometru to táhne jeden z nás. Krása. Pána předbíhám, běžím pod Sýkorovým mostem, dávám si pauzu v podobě chůze a téměř vyhlížím sanitku, která by mi pomohla. Nevidím ji. Za to vidím kamaráda, který jeho půlmaraton zaběhl už před půlhodinou a teď poslední tři kilometry běží se mnou. Děkuji. Bere mi má sluchátka a žene mě dál. Podporuje mě, chytá mě za ruku a táhne dopředu se slovy, že jsem dobrá. Nenechávám se tahat dlouho a běžím sama. Podstatně pomaleji, než jsem chtěla, ale běžím. Jsem na sebe pyšná. Naposledy obíhám Ostravský hrad a vbíháme na Sýkorák. Vidím závěrečnou rovinku, dávám kamarádovi do ruky i telefon a nohy automaticky zrychlují. Myslím, že už ani nedýchám. Vidím Naty a kamarády, kteří mi fandí. Jsem šťastná a bolavá. 

Přidávám do kroku. Předbíhám výše zmíněného pána, se kterým jsme se hecovali a jsem v cíli. Padnu na zem, dostanu medaili a rozbrečím se štěstím. V mé hlavě vzniklo temno na vteřinku. Ovšem mám kolem sebe dobré lidi, kteří mě dostanou na lavičku, podávají mi vodu a guláš. Sestra mě objímá a já dojetím opět pláču. Nechávám si masírovat nohy, když mi manžel od maminky podává PIVO. Kamarádka Natálka mě obejme, a loučí se. O několik minut později začne hrát v cíli kapela a já se sestrou tančíme. Jsme šťastné. 

Viktorie Volná