Kilo

04.09.2021

PLASY - Budík zazvoní ve 23:10 hod. Společně s Jirkou vylézám z postele. Každý ze své. Že by se nám chtělo? To nemůžeme říct. Přesně o půlnoci startujeme. Čeká nás první stovka s dvou kilometrovým převýšením. Dostaneme se někam, kde jsme zatím nebyli. Možná. Cíl máme jasný. Dokončit. Bonusem bude dokončit v časovém limitu 16 hodin.

Registraci na závod jsme provedli už v lednu. Je potřeba mít cíl a k němu si nastavit plán. Cíl jsme tedy měli a plán byl jasný. Začít trénovat a postupně navyšovat objemy. Do dubna běželo vše podle plánu, pak mě stopku vystavila plantární fascitida. Na velké objemy jsem mohl zapomenout, byl jsem rád, že jsem alespoň něco uběhl. Čas utíkal rychleji než já a do Baroka zbývaly už pouze dva týdny. S Jirkou si zkoušíme na pohodu maraton v CHKO Poodří. Krásný, ale hodně pomalý. Dát více než jednou tolik, v terénu, a s převýšením 2000m? Čas 16 hodin bude nereálný. Startovné máme zaplacené, takže varianta nejet neexistuje. 

Centrem závodu je malebné městečko Plasy, které leží asi 20km severně od Plzně. Známé je klášterem a jak později zjišťujeme i knížecím pivovarem. Pivo vaří dobré a gulášovka také nezklamala. 

S těžkým srdcem a plným žaludkem musíme hospody po třech kouscích opustit a přesouváme se o kus dál. Prezentace a výdej startovních čísel probíhá a areálu Velké louky. Bereme každý své číslo a mizíme zpět na pokoj nachystat vše potřebné. Zcela pragmaticky pak kolem sedmé večer zalézáme do postelí a jdeme spát. Každá hodina dobrá.  

Ten budík opravdu zazvonil ve 23:10. Přesvědčujeme sami sebe, ale nakonec vylézáme z postele, bereme běžecké vesty a vyrážíme směrem ke startu. Není to daleko. Kilometr. Zatraceně daleko to bude až o pár hodin později. 

Na startu se nás sejde celkem 48 běžců. Než se stihneme pořádně protáhnout, kdosi zařve start a už se běží. Začínáme netradičně, čestným kolečkem kolem louky. Po úvodním kilometru tak opět probíháme startem a vyrážíme do tmy. Už jen sto. Nikam se s Jirkou neženeme a uzavíráme startovní pole. Hned 2x se nám to vyplatilo a na rozdíl o jiných jsme se nemuseli vracet.  

Prvních dvacet kilometrů vede temnou nocí, ostatně jako i těch dalších dvacet. Předěleny jsou však první občerstvovačkou v obci Manětín. Tam si vychutnám vše co je v nabídce - slané, sladké. Zatím chutná obojí. Uvedená obec je údajně největší v plzeňském kraji - dle rozlohy. Těžko říci, nic moc nevidím. Jen hvězdné nebe nad hlavou. Nádhera, kterou si ve spojení s tichou nocí vychutnávám.

Další občerstvovačky budou už cca co deset kilometrů. Netrvá dlouho a jsme na druhé ve Vysočanech a hlavně na Rabštejně. Tam nás čeká bonus v podobě skvělého vývaru. Nebyla to instantní záležitost, takže jsem si opravdu pochutnal. Včil nás s Jirkou čeká cca 35km dlouhé kolečko, než se zase na Rabštejn podíváme.

Dalším zastavením bude tam někde na louce. Z dálky vidíme oheň, díky kterému se dobrovolníci udržují v teple. Zobneme něco na zub a pokračujeme dál do tmy. Ta už však nebude trvat dlouho a za chvíli se začne probouzet slunce. Konečně vidíme, kde jsme. Okolí je opravdu krásné, ostatně tak jako vždy při východu slunce. Trošku to kazí fakt, že polovina je ještě před námi a nevíme, co nás čeká.

Teď už se blížíme na občerstvovačku Chýše, která nás doslova nabije pozitivní energií. Nejen skvělé jídlo a pití, ale hlavně super kolektiv dobrovolníků, kteří fungují jako tým mechaniků F1 (nutno vidět níže uvedené video). Super atmosféra. 

Pozitivně naladěni jdeme dál. Teď už se běh střídá s chůzí. Cílem se nestává areál Velké louky v Plasích, ale další občerstvovací stanice. Pak se uvidí. Tou následující je ta v Poustkách.  

I na nás čekají dvě sympatické ženské a hlavně teplá káva. Kombinuji s chlebem se sádlem, Jirka vytřepává boty a po chvíli už jdeme zase dál. Konečně jsme zase na Rabštejně a konečně vidíme jakou krásu tohle nejmenší město ukrývá - zámek, klášter, vše na skále. Obdivujeme to za běhu z vyhlídky Hraběcí kříž. Nezastavujeme, máme zpoždění. Podle propočtu vypadá reálně stihnout limit 16 hodin.

Posledních 30 kilometrů musíme dát tempem 5 kilometrů za hodinu. Nevěřil bych, že lze běžet tak pomalu. S odstupem času se to zdá jako dostatečná časová rezerva. Zde na trati nám však chybí energie. Tu se pokusíme dočerpat na Rabštejně - i zde mají pivo, které působí jako balzám na duši i na tělo. Plní optimismu vybíháme kupředu. Cesta vede podél řeky Střela. Někdy doslova pár centimetrů od sebe. Kromě spousty kamenů tam je i spousta kořenů a plánované tempo zase vadne. Navíc nahoru/dolů.

Stejně nezbývá než jít kupředu. Vypínáme příjem a jdeme s jediným cílem. Mít to už za sebou. Tempo držíme stabilní, ale musíme makat až do konce. Další občerstvovačky jsou stejně kvalitně vybavené a stejně usměvavé, ale na jídlo už příliš nemáme místo. Tu poslední dokonce vypouštíme. Nemáme čas. Drobnou vzpruhou ke konci je spojení trasy ultra s maratonskou a půlmaratonskou. Vidíme tak svěží vítr, který probíhá kolem nás a od každého běžce slyšíme slova podpory. Asi jsme vypadali fakt hrozně.

Důležité však je, že jdeme s úsměvem a i na stém kilometru si to dovedeme užívat. Nerozhodí nás ani fakt, že se před cílem musíme opět vydat na četné kolečko kolem Velké louky. Tam, kde se v roce 1945 zastavila Sovětská armáda, my jdeme dál a poslední dnešní pokud o běh si necháváme na závěrečné metry. Přesně 19 minut před vypršení limitu jsme tam. Dali jsme to. První kilo. A v tuto chvíli jsem přesvědčený, že i poslední. 

Nejhorší kilometr nás však čeká. Cesta zpět na ubytování. Jdeme jako dvě trosky, které se vracejí z bojů. Kilometr se neskutečně táhne, ale vše má svůj konec. Celou cestu nás táhla vidina si zajít opět do pivovarské hospůdky na pár škopků. Zmůžeme se však pouze na sprchu. Na jídlo si objednáme pizzu a pivo pijeme s plechu. A jsme za to všechno rádi. 

David Bíbrlík, behotoulani.cz